Geologie - Vernířovice a údolí řeky Merty

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Geologie

Hory

Geologie údolí Merty je geologií celého Hrubého Jeseníku. A ta je poměrně dosti složitá. Jednoduchá není ani geneze území. Nejlépe tudíž začít poněkud zeširoka. Jak to vlastně tenkrát v prvohorách bylo..?
Inu: Bylo nebylo..

Geneze dle MedVěda Ingriše
Daleko na jihu, ve studených oceánech jižní polokoule, se po desítky milionů let ukládaly jemné hlinité a jílovité sedimenty splavené z prakontinentů. Do nich se vylévalo podmořské magma kyselých granitoidů a zásaditých bazických hornin typu čediče. Vznikala zprvu podmořská, později horotvornými pochody vyzdvižená a následně několikrát opět zaplavená zemská kra. Vůbec to nevypadalo jako země mlékem a strdím oplývající kotlina praotce Čecha. Spíše to připomínalo nějaké měsíční pohoří, na něž z jemně oranžové oblohy dštila voda, která se konečně po dlouhé době vymanila z podoby ledu globálního varangerského zalednění. Na hodinkách bylo asi tři čtvrtě miliardy let do zrození první holé opice. Probíhalo kadomské vrásnění a rodily se poslední kontinenty.
Po celou první půlku prvohor (do konce devonu) se pak cestou k rovníku na povrch zemských ker ukládaly vápenaté a písčité sedimenty mělkých teplých moří. Dnešní vrbenské vrstvy Jeseníků, ale také například vápence moravského a českého krasu. To je ale mimo oblast našeho zájmu. Semtam nějaký ten podmořský vulkanismus: sobotínský masiv a tak.
A pak přišla bouračka.
Jo, tenkrát, když se srazila Gondwana s Brunií, byl slyšet rachot až v Mare Silentium, a to je, prosím pěkně, na Měsíci. Dnešní geologická jednotka, zvaná Český masiv bývala tehdy přímořským okrajem superkontinentu Gondwana a Brunnie (aby to nebylo Slezanům líto, bývá někdy nazávána Brunovistulikem), to byl mikrokontinent v oceánu někde poblíž. Vělikostí o něco větší než dnešní Morava, tvoří také dodnes podloží území Moravy (sahá do Polska, Rakouska, kousíček do Čech a na Slovensku až k Váhu). Koncem devonu (asi 400 mil.let) se Brunnie srazila s okrajem Gondwany, podsunula se pod něj v řádu asi 50km a časem se jejich kry natolik stmelily, že vytvořily konsolidovaný Český masiv. Jesenicko je jeho východním povrchovým okrajem (jak už jsem napsal, v podloží pak Brunnie sahá až k Váhu, ale jsou na ní nasunuty třetihorní příkrovy vnějších Karpat - Chřiby, Beskydy, atd).
Celá tato aktivita byla vlastně jenom střípkem v mnohem globálnějším divadle. Od konce devonu po střední karbon probíhalo na rozsáhlém prostoru Země variské vrásnění. Součástí byla i zmíněná kolize okraje Gondwany s Brunnií. A stejně jako jinde, také u nás dalo vrásnění vzniknout mohutnému horskému masivu s charakterem středo až velehor. Během kolize byly z okrajů Brunnie odlamovány a vytrhávány mohutné kerné bloky, které byly následně vysouvány zpět na fundament mikrokontinentu ve formě příkrovových násunů. Tak vznikla keprnická a desenská "klenba" (správněji by se měly nazývat skupinami, nikoli klenbami; původní představa vzniku antiklinál byla překonána teorií příkrovů - jde tedy o příkrov keprnické skupiny a příkrov desenské skupiny s oslabeným a divoce zašupinatělým pásmem tzv skupiny červenohorského sedla, slisovaným mezi nimi). Nepředstavitelné tlaky a teploty v průběhu vrásnění způsobily překrystalizování hornin. Z původních granitoidních vyvřelin, jílovitých a písčitých sedimentů a vyvřelin bazického typu se tímto zrodily dnešní ortoruly, pararuly, křemence, amfibolity a zelené břidlice.
Eroze je ale také mocná bojovnice. Nejpozději na počátku druhohor už byly naše prvotní Prajeseníky prakticky srovnány se zemí (nemusí nám to být líto, Alpy to čeká za pár desítek milonů let taky a pak bude možná konec i střídání dob ledových a meziledových), zbyl po nich jen nepatrný oblý hřbet. Otisk těchto hor se však dochoval ve vnitřní struktuře horninových vrstev. Ve stratigrafii, složení a střídání hornin lze vyčíst starodávný sled příkrovů variského horstva. Taky proto není geologie Jesenicka pranic jednoduchá. Přišlo totiž ještě jedno vrásnění. Zasáhlo nás sice nepřímo, nicméně dostatečně silně na to aby se v prostoru prvohorních horských systémů zrodily hory nové, takové jaké známe dnes.
Po dlouhé éře druhohor, kdy se tu nedělo téměř nic, snad kromě přesunu nějakého stáda dinosaurů, nastaly třetihory a strážka kontinentů dnešní Evropy a Afriky. Obrovské síly kolize daly vzniknout Alpskému a Karpatskému oblouku (Alpínské vrásnění, pokud zůstaneme jenom u Evropy). Boční tlaky rozlámaly Český masiv stejně jako se rozláme led na hladině při jarním tání. Obnovily se staré zemské zlomy, vznikly nové. A podél nich se jednotlivé zemské kry různě povysouvaly, propadly, otočily až to skončilo skrumáží nahromaděných ker, opět stejně jako na řece při zástavě. Dobrý den, tak tohle jsou naše česká a moravská pohoří: kry nakupené všelijak přes sebe. Eroze pochopitelně nezahálela s stihla jednotlivé kry už při výzdvihu zbrušovat a vyhlazovat až se zrodilo přesně to co všichni známe: harmonická kopcovitá krajina. Málokdo si uvědomí při pohledu na oblé kopce našich hor, že je to Lego složené skutečně z ker.
Jeseníky rovněž vznikly několikerým výzdvihem různě velkých ker zemské kůry, zároveň s poklesem ker okolních. Zatímco se tedy kra Desenské, Keprnické a Orlické hornatiny vysouvala vzhůru (ty zlomové svahy jsou dodnes krásně patrné, například srovnáním konce jižního centrálního hřebene - Pece a Ztracených kamenů - se sedlem Skřítek hluboko pod ním) a Hanušovická vrchovina o něco méně, dolů se propadala nápadná brázda šumperského prolomu (sníženina mezi Šumperkem a Losinami, protékaná spodním tokem Desné) a vlastně i celý Hornomoravský úval. Proto jsou Jeseníky od jihu tak výrazné. Díváme se totiž na zlomové svahy.
Vernířovice a jejich údolí leží přesně na jednom z největších zlomů zemské kůry. Kráčíme li dlouhým a nápadně rovným údolím Ztraceného potoka, který se vlévá do Merty z levé strany přímo ve vesnici, kráčíme přímo po tomto zlomu. Podél něj se vysunula mohutná horská kra Desenské hornatiny vysoko nad méně vyzdviženou kru Kamenohorské a Petrovské vrchoviny. Na stejném zlomu je postaveno také sedlo Na Skřítku (viz výše). Ten schod je velmi dobře rozpozantelný. Merta a všechny její horské přítoky pramení v Desenské hornatině, vyryly si do ní hluboká, úzká a skalnatá údolí. Pod Vernířovicemi už jde údolí v Petrovské vrchovině a vliv má zřejmě i výběžek šumperského prolomu, na nějž řeka navazuje v Sobotíně.
Údolí je širší a je zaplněno štěrkopísky splavenými z hor.
Tak to bychom měli předvčerejšek a včerejšek. A teď trochu ke dnešku a geologii samotné:

Schematický geologický profil Z-V v prostoru Vernířovic. Upraveno dle Pouby, 1970.

Geologie v údolí Merty

Geologická struktura je v kraji pod Břidličnou všechno, jen ne jednuduchá. Zasahují sem celkem čtyři geologické jednotky: desenská skupina, vrbenské vrstvy, sobotínský amfibolitový masiv a ojedinělé granitoidní výskyty na Rudné hoře (k nim možná geneticky náležejí i pegmatitové žíly v okolí - k těmto blíže v sekci mineralogie).
Desenská skupina je spodním patrem celé struktury, tedy fundamentem. Její protolit je zřejmě shodný s materiálem Brunnie v podloží, je však překrystalizovaný (metamorfovaný) do převažujících tzv. desenských rul migmatitů. Většinou jde o pararuly, vzniklé přeměnou z původních sedimentárních břidličnatých vrstev pláště Brunnie, v několika pruzích však můžeme najít také ortoruly (ty vznikly přeměnou kyselých vyvřelin - granitů. Do desenské skupiny je v okolí Vernířovic zaklesnut masív původně bazických podmořských vulkanitů typu čediče, během variského vrásnění metamorfovaný do dnešních amfibolitů. K výlevu bazik došlo pravděpodobně v devonu. Jde o nazelenalé výrazně zbřidličnatělé horniny s různými zajímavými vložkami minerálů (sekce minaralogie). Tento blok je nazýván Sobotínským amfibolitovým masivem (je zajímavé, že na severní straně hor má svou paralelu v Jesenickém masivu podobného druhu - oba zřejmě vyvřely podél hlubinné zemské trhliny, nazývané zlomem červenohorského sedla, podél nějž došlo jak k propadu šumperského prolomu, tak ke sníženině samotného sedla a rpolomu Bělé na opačné straně). Na fyzikálně exponovaných kontaktech sobotínského masivu s okolními desenskými rulami vznikla unikátní souvrství tzv páskovaných železných rud, které zde byly v minulosti úspěšně těženy (viz Cestou železa/důlní revír).

Popisky ke schematické mapce: Odstíny růžové: různé druhy rul/ Zelená: metabazity sobotínského masivu (amfibolity)/ Žlutá: křemence, metamorfované slepence. Drobné výskyty nejsou zakresleny.

Stejně jako sobotínský masiv, je do desenských souvrství rul zakomponován také relativně malý blok žuly pod vrcholem Rudné hory. Jde patrně o výběžek mnohem většího šumperského masivu, se kterým se v hlubinách zřejmě spojuje. Granit Rudné, jak je nazýván, je světlé barvy s výraznými zrny. Býval těžen v lomu na úbočí Rudné hory v nadmořské výšce okolo 800m. Jde asi o nejmaldší horninu v okolí. možná z konce prvohor.
Poslední jednotka tvoří pomyslné první patro nad přízemím z předchozích odstavců. Horniny Vrbenské skupiny pocházejí vesměs z období devonu a původně zřejmě překrývaly jako plášť mnohem větší plochu, ne li rovnou téměř celé hory. Za variského vrásnění v karbonu byly zčásti přesunuty, zčásti zapracovány do příkrovů (např. docela hojně do skupiny červenohorského sedla) a později z valné většiny oderodovány. V povodí Merty se zachovaly jen na vrcholové části hřebene mezi Vysokou holí a Ztracenými kameny, jinak pokr¨ývají téměř kompletně východní svahy jeseníků. Původně to byla souvrství slepenců, pískovců a jílovitých vrstev z mělkých pobřežních moří spodního devonu. V průběhu variského vrásnění z nich vznikly dnešní obdivované křemence vrcholových poloh jižního hřebene (Břidličná hora, Pece, Ztracené kameny apod.), na východních svazích pak různé fylity apod. V křemencích, jejichž stříbřitá barva v kamenných mořích vrcholu Břidličné hory zdálky připomíná ledovec, byly nalezeny devonské zkameněliny, hlavně pozůstatky po činnosti mnohoštětinatých červů - ichnofosilie. Také však zde zřejmě žili ramenonožci a mlži. Oblíbených trilobitů bylo nalezeno pomálu. Avšak právě tyto zkameněliny pomohly geologům víceméně přesně určit dobu vzniku souvrství původních pobřežních plážových písků (pískovců/křemenců) na cca 400 až 410 milionů let, tedy do stupně prag spodního devonu. A tím byla rozluštěna hádanka podložních i nadložních souvrství, přesně podle zákonů stratigrafie.

 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky