Merta-cesta řeky-I - Vernířovice a údolí řeky Merty

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Merta-cesta řeky-I

Vody

mapa horního toku Merty zde: f

 

Jedna z nejstarších map Moravy od Pavla Fabricia (z roku 1575) udává řeku Merete fluss (Mercte?) s poněkud nepřesně zakreslenou polohou i směrem toku. Ještě o tři roky starší mapa Orteliova (1573) má celkem dobře zachycený půdorys řeky (Merete flu), nesprávně ovšem umísťuje její ústí do Tessy (Desná) až pod dnešním Šumperkem. V tehdejším kontextu to není zase tak veliká vada na kráse. Jméno řeky tedy máme doloženo k roku 1573. O jeho původu toho ovšem příliš nevíme a nebudeme se tudíž ani pouštět do bažin spekulací.
Geografové kladou pramen Merty do tajuplných rašelinných smrčin mezi Vřesníkem a Jezernou (Slatinný potok, kdysi Steinseifenbach). Do něj po asi tříkilometrové pouti vtéká zleva přítok
Májového potoka, pramenícího v sedle mezi Velkým Májem a Jelením hřbetem. Ten ještě před soutokem putuje peřejemi pod lavinovými svahy, divokým dolem (Kiesgraben) a – opět zleva – přibírá stejně divoký Jelení potok, počínající svůj život ve strmém kuloáru mezi Jelením hřbetem a Břidličnou horou, v místech, kde ještě dlouho do jara zůstává zimní sníh a led. Někteří autoři považují za pramen Merty právě Májový potok. Snad proto, že vytéká přímo pod centrálním hřebenem hor, snad že se na soutoku zdá být výraznější (Slatinný potok je těsně nad spojením spoután poněkud ponižujícími okovy betonové skruže silničního propustku).
Přidržme se však autorit hydrografů. Slatinný potok je delší a již pod pramenem tvoří výrazné, meandrující údolí, zatímco Kiesgr
aben má veškeré rysy strmé, divoké přítokové rokle.  Merta pramení v nadmořské výšce 1240m v poměrně nevýrazném, asi dva metry hlubokém výmolu uprostřed starobylých rašelištních horských smrčin plochého sedla mezi horou Vřesníkem (1342,2m) a Velkou Jezernou (1248,4m). Hustými mechy, travinami a borůvčím pokryté svahy rokliny se rychle zahlubují, potůček mohutní jak tak přibírá přítoky pramenů zpod kořenů mohutných smrků, blýská prvními zrcadly modravých tůní, a kaskád a pod severními svahy Homole (1210m) je z něj již regulérní údolí, ladně zvlněné elegantním, táhlým, travnatým meandrem.

Ještě se na okamžik vrátíme k tajemnému hřbetu,v jehož klíně řeka Merta pramení, totiž k Jezerné hoře. Geografové rozlišují Malou a Velkou Jezernou, rozdíl výšky mezi oběma kopci a sedlem mezi nimi je však vcelku minimální, tudíž vystačíme s Jezernou jedinou. Na jejím plochém temeni se rozkládá podmáčená slatina - vrchoviště s rašelinnými smrčinami a samotné rašeliniště s tůněmi a typickými porosty rašeliníků sphagnum,borůvčím,ostřicemi a vzácným suchopýrem pochvatým. Tajemné hlubiny mokřadních lesů svádějí svou atmosférou ke zvláštním pocitům. Nezůstávalo to bez vlivu ani na naše předky. Dávní horalé vídali v závojích mlh mezi staletými smrky rejdit tajemné lesní a horské mocností. Odedávna se šeptalo, že v nitru Jezerné bydlí mocný duch, jakási paní hory, zjevující se občas i lidem na povrchu země jako krásná dívka. Často jim i pomohla:
Jednou prý hajný z nedaleké Františkovy myslivny spěchal nocí do Vízmberku aby přivedl ke své těžce nemocné manželce doktora. Kráčel tmou za svitu měsíce v úplňku, cesty však neubývalo a dokonce začínal mít pocit, že zabloudil tam kde to přece dobře znal, totiž ve slatinách na Jezerné. Už už poklesával na mysli, když v tom se před ním zjevila krásná dívka. Mlčky mu podala svazeček bylin a pokynutím ruky hajnému naznačila směr. Ten se ani moc nepodivil. Lidé na horských samotách nepotkávali na svých cestách vždy jenom jiné lidi. Z bylin uvařil už na dálku vonící lektvar, po němž se jeho žena jako zázrakem uzdravila.
Vděčný hajný od té doby už nikdy nelovil zvěř na hoře Jezerné a o tamní prastaré a moudré stromy pečoval s obzvláštní starostí.
Jeho příběh si horalé tradovali z generace na generaci a i oni se snažili být s tajemnou bytostí pod horou zadobře. Nekáceli zbytečně příliš a pokud jde o těžbu rašeliny koncem 19.století, ta byla také brzy ukončena. Oficiálně samozřejmě z důvodu nerentability, ale my víme svoje...


Obrázek vlevo nahoře: staré horské podmáčené smrčiny Velké a Malé Jezerné poblíž pramene Merty, nadm.v. cca 1250m.
Vlevo: Část rašeliniště Velké Jezerné. Vpravo dole: Jezerní chata, bývalá bašta pstružích sádek.

V roce 1902 byla na břehu pod lesní cestou v nadm.výšce 1140m postavena tzv. Jezerní chata. Bývala to - kupodivu - rybářská bašta. Před ní, na přehrazené Mertě, byla dvě nevelká jezírka s rybími sádkami. Po rybníčcích se dávno slehla zem, zbyly jen nezřetelné zbytky hrázek a tůňka před boudou. Příjezdová odbočka z vrstevnicové cesty nad chatou tu končí (dřív pokračovala cesta protěším svahem k Velké Jezerné). Chata samotná dnes patří Lesům ČR a občas slouží snad k rekreaci nebo je k dispozici loveckým výpravám.
Jezírka sezónně možná sloužila i jinému účelu než k odchovu pstruhovitých ryb - totiž k nalepšování průtoku pro potřeby plávky dřeva. Sáhové (dnes bychom použili jinou délku, v metrech) dřevo bývalo po Mertě dopravováno přinejmenším pod Zadní Hutisko, často však až k Vernířovické pile a do Sobotína k hutím a jejich nenasytným vysokým pecím. A právě tato plávka byla vlastně důvodem, proč byly rybí sádky postaveny takhle vysoko v horách: nárazy plavené kulatiny totiž zcela zničily přirozená trdliště. Bylo proto nutno přistoupit k pravidelné každoroční obnově pstruží populace v Mertě umělou cestou.

Pod Jezerní chatou se doposud jen mírně svažité dno údolí začíná intenzívně zahlubovat do rulového podloží. Z jihovýchodního směru se stočí nejprve k východu, aby se vzápěí dlouhým obloukem otočilo jako na obrtlíku k jihozápadu. Tento směr si pak Merta v zásadě podrží po věší část toku. Je dán tektonicky, pravděpodobně jedním z paralelních okrajových zlomů poruchové linie Červenohorského sedla (viz kapitola o geomorfologii). V řečišti se objevují první balvany a peřeje. V místě kde tok překonává lesní cesta s modře značenou turistickou trasou (z Vernířovic k Františkově myslivně) Merta nejprve posílí o malý levostranný přítok, hučící prudce z balvanité kaskády, načež se vrhne doslova střemhlav do temné kamenité rokle. Štěrkové dno je vystřídáno balvany o velikosti stolu a skalnatými prahy, přes které se voda řítí s hukotem do vlhkých, černých hlubin. Nad celým skalnatým kaňonem se uzavírá jako opona střecha zelenočerných smrků. Není vidět skoro nic. Jen hukot zní nad lesnatou strání ozvěnou.
Obr. vlevo: prudce se zahlubující údolí horní Merty pod Jezerní chatou (v popředí). V pozadí centrální hřeben Hrubého Jeseníku.

Během katastrofálních povodní roku 1997 se tam dole děly těžko představitelné věci. Merta zde údajně pohybovala balvany o váze až deseti tun (!), strhávala břehy i se stromy, smetla všecko, co jí přišlo do cesty. Výsledkem běsnění jinak průzračné a malebné bystřiny bylo naprosté přemodelování původního koryta v úseku asi 1km až po soutok s Májovým p. Původně vedla od silničního mostu nad soutokem vzhůru proti toku (až ke křížení s turistickou stezkou) lesní cesta. Dnes už nevede. Jenom kusé zbytky v příkrých svahových nátržích nad pravým břehem dávají tušit její bývalou existenci. Avšak i ty jsou prakticky neschůdné, zvodnělé desítkami pramenů, stékajících celým úbočím Homole k Mertě (často stékají až z kilometrových výšek), zarostlé dvoumetrovými porosty kapradin a maliní. Cesta podél bystřiny kaňonem je v tomto úseku cestou jen pro otrlé povahy.

Divoké peřeje, proložené dvěma výraznými vodopádovými stupni, však občas nějakého zoufalce přece jen zlákají. Horní vodopád se nachází cca 1km západně od Františkovy myslivny. Masív zde protíná pravidelný systém tektonických puklin. Na jedné z nich, procházející šikmo korytem potoka, vznikl rovný, strmě ukloněný stupeň odolnější horniny. Na jeho horní hraně potok prudce stéká  strmým skluzem šikmo doleva, vějířovitě se rozlévá po mezistupni, načež z něj přepadá úzkým korytem přes ostrou hranu dolů. Za vyšších stavů funguje ještě úzké druhé rameno vpravo od hlavního koryta.
Spodní lokalita má charakter asymetrické kaskády. Dolní konec se nachází pár desítek metrů proti proudu Merty od silničního mostku (rozcestí pod Zadním Hutiskem). Dno strmé rokliny je rozrušeno několika šikmými schody a skluzy, vzniklými na bázi tektonických puklin. Voda přes ně stéká v několika proudech, v jednom místě dokonce vytváří dlouhý, úzký skluz po šikmé a prohnuté lavici (plocha odlučnosti horniny je zprohýbaná vrásněním) podél levého břehu.

Obrázek vpravo: Horní vodopád Merty.

Peřejnatý tok pokračuje pod spodní kaskádou podél nepatrných zbytků bývalé cesty až po křížení s lesní silničkou od Vernířovic k sedlu Branka. Po povodních v roce 1997 byl pod cestou sveden betonovým propustkem. Pod ním tvoří dno Merty výrazný balvanitý náplavový kužel o délce asi 50m, na kterém se s vodami naší bystřiny mísí voda Májového potoka. Ten přitéká odleva tmavou roklí z údolí kdysi dávno nazývaného Kiessgraben. Pod soutokem se údolí rozšiřuje, k Mertě se přimkne stuha lesní silnice, která ji pak doprovází, stále poměrně strmým spádem balvanitých peřejí říčky i popraskaného starého asfaltu cesty až k osadě Kosaře a pak dál, k Vernířovicím.

Bystřina, kterou budeme pracovně zvát Májovým potokem, pramení v nadmořské výšce okolo 1320 m v jihozápadním úbočí vrcholové části Velkého Máje (1386), nedaleko sedla mezi Májem a Jelením hřbetem. Sedlo odedávna nese jméno U Tří studánek. Pramen spolu s pramenem Kotelního potoka na opačné straně hřbetu (přítok Moravice) je vlastně zodpovědný za vznik sníženiny mezi oběma sousedními horami centrálního hřbetu Jeseníků, sedla s rozcestníkem turistických stezek (odbočuje tu zelená od hřebenovky k Františkově myslivně). Název Tři studánky je eufemismus. Ve skutečnosti je to vícero pramenů a pramínků, a to na obou stranách, východní i té naší, západní. Hned pod místem, kde se mělká prohlubeň počínajícího údolí Májového potoka zlomí příkrým spádem pod lavinové svahy Jeleního hřbetu, přibírá potůček zprava několik přítoků z temene Velkého Máje. Jeden z nich, vydatnější než ostatní, křižuje zelenou turistickou stezku mezi rozvolněným porostem zakrslých smrčků. Je zde malá tůňka, z níž se krásně pije. Nedaleko stával pomník spolumajitele vízmberského panství Franze Kleina (1800-1855), železářského a stavebního magnáta, který se zapsal do dějin kraje natolik zřetelným písmem, že jej nevymazala ani čtyři desetiletí trvající úporná snaha o ideologickou úpravu historie.

 
 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky