Merta-cesta řeky-II - Vernířovice a údolí řeky Merty

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Merta-cesta řeky-II

Vody

Pod meandrem Špičáku se údolí Merty poněkud rozevírá. Silnice, zbavená baldachýnu větví, přechází můstkem do náhle téměř oslnivého světa slunečních paprsků na pravý břeh. Merta pod mostem hučí přes balvany s nijak nezmenšenou energií. Hned pár metrů odsud do ní z levé strany ústí stejně peřejnatý a hučící tok Misečného potoka. A naproti soutoku stojí první starodávná chalupa, bývalá hájovna na bývalých Kosařích.
O prvopočátcích Kosařů se toho, jako už tradičně, mnoho neví. Vlastně nic.  Glaubitzova mapa velkolosinského panství z roku 1739 uvádí „za Kosaři dvě stoupy na drcení železné rudy, pocházející z blízkých dolů".  Kde skutečně stávaly, se můžeme jen dohadovat. Vcelku nadějným místem by snad mohla být úzká niva v okolí dnešní malé vodní elektrárny, i když by tehdejší vodní dílo zřejmě zdaleka nekopírovalo její současný náhon. Napovídal by tomu relativní dostatek prostoru v jinak stísněném dnu údolí, dostatečně strmý spád koryta a možná i jakýsi místní Genius loci, který po několika staletích inspiroval ke stavbě současné malé vodní elektrárny prakticky na stejném místě. Rekreační stavení za MVE je přestavěno z předválečného domku čp. 152. Bývalo zde ještě jedno obydlí (č. 151), ale to zmizelo beze stopy.
Nicméně první známý doklad o Kosařích jako osadě pochází ze zmíněné mapy velkolosinského panství, tedy z roku 1734. Stálo tu přibližně 8 chalup. Poslední kapitolou života osady pak byl konec druhé světové války. Roku 1946 došlo k hromadnému vyhnání německého obyvatelstva ze Sudet a ani Vernířovice v tom nebyly výjimkou. Zastoupení Němců bylo téměř stoprocentní. Na rozdíl od centra obce však o okrajové osady a samoty nebyl později při novém osidlování zájem, takže mnohé z nich zcela zanikly. Na katastru Vernířovic to byl Svobodín, Švagrov
a Kosaře. Dnes z původní osady stojí jen bývalá hájovna na horním konci při cestě do hor, další bývalá hájovna na opačném, dolním konci u Vernířovic a přestavěné rekreační stavení za dnešní malou vodní elektrárnou.

Větší levostranné přítoky Merty na středním a dolním toku:

Mísečný potok
Mísečný potok je jen jedním z prudkých a strmých potoků, stékajících z výrazného západního úbočí Břidličné hory do Merty. Na rozdíl od jiných však tvoří  výrazné zřejmě tektonicky podmíněné údolí, zejména na dolním toku. Po celé délce se nad jeho pravým břehem vypíná nápadná rozsocha Špičáku, která z masivu Břidličné hory vybíhá kolmo k západu a doslova nutí řeku Mertu obtékat jej dlouhým meandrem. Jižní svahy Špičáku spolu se západními svahy centrálního hřbetu (Břidličná hora) tak tvoří již zdaleka nápadný lesnatý kotel, odvodňovaný právě Mísečným potokem.
První prameny stékají z Břidličné hory vysoko nad místem, které oficiální mapy považují za počátek toku, asi 1150m nad mořem. Pod lesní silnicí (Klepáčov - rozcestí Pod Zadním Hutiskem; nad propustkem je uměle vybudovaný kamenný přepad, přes který se za vyšších svahů valí docela slušný vodopád) se v nadmořské výšce 718m spojuje potok s přítokem zprava. Tady se dosud strmý tok poněkud zmírňuje. Mezi silně břidličnatými rulami v okolí lze najít četné souběžné pásky a proplástky černě zbarveného kusového magnetitu, prostřídané jalovinou křemene - tzv. páskované železné rudy. Pokračujeme-li po cestě dolů podél potoka, nemůžeme přehlédnout četné terénní pozůstatky po dolování na rozsáhlé ploše  zalesněné stráně vlevo od cesty. Různě hluboké kuželovité prohlubně jsou většinou zavalená ústí šachtic, někde ve svažitějším terénu snad i štol, křivolaké příkopovité útvary, které vypadají, jakoby tu řádil šílený bagrista, jsou zase relikty povrchových dobývek. Mezi napůl zarostlými hromadami kamení lze tu a tam dosud najít kousek rudy.
Na dolním toku se potok zařezává do štěrkových naplavenin až ke svému kaskádovitému vyústění v 628 metrech nad mořem, naproti samotě bývalé hájovny na Kosařích.
Ještě pár slov k názvu potoka. Nedaleko dnešní lovecké chaty, nazývané
Mísečná, prochází výrazná alpská žíla. V puklinách mrazových srubů a rulových bloků bývaly nacházeny krystaly křišťálu 1 až 2cm velké, uváděny jsou ovšem nálezy o velikosti až 15cm (!). Příležitostně docházelo k jejich těžbě, nejsou však vyloučeny ani prospektorské pokusy o dolování na železo. Po hledačích tu zbyly mísovité prohlubně v terénu. Lokalita byla proto nazývána Hackschüssel. České přízvisko není úplně jednotné, je uváděno slovo Misečná i Mísečná.

Obr.nahoře: ústí Mísečného potoka (vpravo) do Merty na horním konci bývalých Kosařů.

Obr.nahoře: Ztracený potok. Spodní obrázek: vodopád nad soutokem zdrojnic.

Ztracený potok
Údolí Ztraceného potoka je dosud turisticky zcela nedoceněno, přestože je nejenom z mnoha hledisek zajímavé, ale navíc skýtá možnost poměrně pohodlného přístupu od Vernířovic ke Klepáčovu a sedlu Skřítek, nemluvě o kouzelných výhledech ze Svobodínských pasek. Cestou je možno shlédnout vodopád, nepřetržitou řádku peřejí, zbytky hráze určené k nadržování vody a v neposlední řadě vychutnávat ticho, rušené jen řevem potoka. Málokdy tu člověk někoho potká, málokdo ví, že tudy vede jedna z nejkratších cest na hřebeny.
Na starých mapách je uváděn jako Seifenbrunn, neboli „Ztracený pramen“. Slovo seif, seifen může být teoreticky i zkomoleninou ze slova zeiff, čímž by ovšem pojem dostal mnohem zajímavější rozměr: sejp, rýžoviště. Rýžovalo se snad v náplavech dna potočního údolí pod Klepáčovem? V publikaci o Vernířovicích, vydané v roce 2008 je uváděna další alternativa původního názvu, a to Kaltenseifenbach. Později se prý tok označoval i jako Seifenbach.
Oficiální pramen Ztraceného potoka se nachází nad Pytláckou cestou v nadmořské výšce 980 až 1000m, v kuloáru mezi severozápadním úbočím hřebene
Pece (1311m) a krátkou masívní rozsochou Kočičí skalky (1032m). Ve skutečnosti vytéká množství malých pramínků už zpod vrcholových sutí hřebene než se spojí do onoho jediného, ten pak padá prakticky po hlavě strmým zářezem k jihozápadu, nedaleko Bochnerovy boudy protne vrstevnicovou lesní silnici a po 1,5km přibere zleva krátký přítok od Klepáčova. Těsně před soutokem je k vidění poměrně mohutný kaskádovitý vodopád, mnohem výraznější než ostatní četné peřeje toku.
Pod soutokem se potok obrací v pravém úhlu k severozápadu a tento směr si téměř jako podle pravítka drží až k údolí Merty, tedy něco před dva kilometry. Směr je předurčen hlubinným klepáčovským zlomem. Údolí je hluboce zaříznuto mezi svahy Suchého vrchu (796m) a Kočičí skalky. Po levém břehu potok doprovází lesní cesta od Klepáčova k Vernířovicím. Asi v polovině míjí cesta starý seník. Ten stojí nad potokem na malé plošině, ze strany jsou dodnes vidět zbytky staré kamenné rovnaniny. V 19. století tu byla postavena hráz, která nadržovala vodu Ztraceného potoka za účelem vodní plávky. Stejně jako v případě horní Merty i odtud bylo dřevo plaveno především pro potřeby nenasytných železárenských výhní v Sobotíně. Posledního půl kilometru před soutokem se údolí postupně rozevírá, lesy mizí a jsou nahrazeny svažitými podhorskými loukami s výskytem vstavačovitých rostlin. Na okraji vesnice napájí voda z potoka soustavu malých rybníků a je dále odváděna uměle vytvořeným kanálem souběžně s tokem Merty a směrem jejího údolí. Původně vedlo koryto Ztraceného potoka přímo kolem památné chráněné lípy a ústilo do Merty naproti vyústění údolí. Po roce 1790 však jistý Josef Kriesch postavil ve Vernířovicích (vpravo od pozemků dnešního rekreačního střediska Reoneo v centru obce) ruční papírnu a Ztracený potok byl sveden umělým korytem o několik set metrů po směru údolí jako zdroj pohonu papírenských strojů. Výroba skončila někdy ve 30. letech, budovy chátraly a v roce 1952 došlo k demolici celého areálu poté, kdy (možná záměrně) vyhořel.
Celý tok Ztraceného potoka měří přibližně 4 kilometry, nepočítaje v to (vlastně jediný pořádný) přítok od Klepáčova. Pramení, jak už bylo řečeno zhruba v 980-1000m, do Merty vtéká v 535m. Převýšení tedy činí cca 350-370m. Většinu spádu si ovšem potok odbývá už pod svahy Pece od pramene po soutok s přítokem od Klepáčova. Tady na vzdálenost 1,5km připadá převýšení asi 300-320m, což je sklon téměř 20% (!). Tady nabírá tok svou kinetickou energii, tady má k dispozici i potenciál objemu vod, které při povodních dokázaly vždy tak překvapit místní obyvatelstvo.

Svobodínský potok
Svobodínský potok je jen malý, nepříliš výrazný levostranný přítok Merty, jenž do ní ústí v dolní části obce Vernířovice. Jeho význam tkví ve skutečnosti, že na jeho horním toku existovala ještě před 70 lety malá obec - nebo spíše horská osada - Freihetsberg (Svobodín), po níž se dávno slehla zem a téměř vymizela i z paměti lidí.
Celková délka toku je přibližně 2-2,5km. Hlavní pramen je ve výšce asi 700 metrů nad mořem, zhruba v úrovni vrstevnicové lesní cesty, jež v této výškové úrovni obkružuje Suchý vrch. Právě v okolí tohoto pramene stávala ještě ke konci druhé světové války horní část obce Svobodína. Dnes je mělké nálevkovité údolíčko pod pasekami zarostlé vysokým, převážně bukovým lesem a nepředstavitelnou změtí podrostu. Pramen samotný je tvořen mělkou, bahnitou tůňkou, zdánlivě bez odtoku: voda prosakuje půdou. Strmý, úzký a klikatý žlab však prozrazuje, kudy se při deštích a jarním tání valí proudy vody. Břehy žlabu jsou místy dosud vyzděné kamennými zídkami. Je dosti pravděpodobné, že potok se za sucha ztrácí jen díky neudržovanosti koryta, kdysi tudy možná tekla voda stále.  
Nevýrazné zbytky a ruiny kamenných rovnanin základů dávno zarostly neprostupným pralesem kopřiv a kapradí. Ten, kdo se ho nezalekne, musí hlídat každý svůj krok: je velice snadné spadnout z nějakého tarasu nebo zahučet do bývalé studny tak skryté v podrostu, že otvor uvidíte na poslední chvíli. Místy stojí dosud na bývalých zahradách staré, zanedbané ovocné stromy.
Nad pravým břehem potoka ve spodní části osady stávala dřevěná kaple Sv.Jana Křtitele z roku 1803. I po ní se dávno slehla zem. Místo jejích základů bylo podle fotografií ze 30.let 20.století a starého katastrálního plánu lokalizováno poměrně nedávno. V současnosti nasucho rovnané kamenné základy ohraničují obrysy původní stavby, a nad nimi byl v místě bývalého oltáře vztyčen dřevěný kříž.
Další putování podél toku Svobodínského potoka je výrazně pohodlnější než doposud. Asi kilometr níž lesy prořídnou, objevují se svažité louky, údolí se rozšiřuje a jsme ve Vernířovicích. Potok podtéká páteřní silnici a vlévá se do Merty v nadmořské výšce okolo 485m. Jeho výškové převýšení je tedy jenom zhruba 250m, přičemž nejméně dvě třetiny celkové výšky spádu si odbývá hned na prvním půl kilometru toku pod pramenem.

Obr. nahoře: údolí Svobodínského potoka v místě, kde stávala dolní část osady Svobodín. Pohled z terasy po bývalém kostelíku směrem po proudu.

na skřítku
kaskáda na Klepáčském potoce
Rudoltice_soutok

Klepáčovský potok
Pramení na západním okraji sedla Na Skřítku v nadmořské výšce asi 860m. Jeho prameniště je turisticky velmi dobře přístupné: je to ona nenápadná stružka vedle přímého úseku turistických tras (žluté, červené a zelené), mířící od silnice č. 11 k severu po okraji rašeliniště (na snímku vlevo nahoře). Ještě před silnicí se pramínek obrací k severu a stéká zpočátku jen málo příkrým, postupně se však zahlubujícím údolím, křížícím serpentiny zmíněné státní silnice směrem k Sobotínu. Pod první vlásenkou je to už docela slušný potok.
V Klepáčově mění údolí směr. Z původního SSZ se stáčí dlouhým obloukem do pravého úhle k ZJZ. Nový směr odpovídá téměř přesně směru prodloužení horního toku Ztraceného potoka, který se asi 600m k SSV odtud rovněž lomí do opačného směru klepáčovského zlomu. Předpokládám, že horní tok Ztraceného potoka a Klepáčovský potok pod obcí Klepáčovem jsou založeny na stejném zlomu v zemské kůře. Je navíc teoreticky možné, že zde mezi oběma potoky došlo k pirátství na horním toku, podmíněném zpětnou erozí jednoho z potoků podél zlomu. Je ovšem otázka, který z nich načepoval horní tok druhého…
Pod Klepáčovem a dolní vlásenkou silnice se potok stěhuje na pravou stranu komunikace, prudce se zahlubuje a na obnaženém skalním podloží se tu a tam objevují menší kaskádky. Nejvyšší z nich je zhruba v nadmořské výšce 600m, těsně nad mostem, jímž pak potok podtéká nejspodnější z vlásenek. Kaskáda s dlouhou peřejí je postavena zčásti na balvanité suti, zčásti na skalním schodu výšky kolem 1,2m.
Pod vlásenkou pokračuje peřejnatý tok až po skalní ostroh těsně nad horním koncem Rudoltic. Od tohoto okamžiku protéká Klepáčovský potok souvislou zástavbou Rudoltic a Sobotína až po své ústí do Merty v nadmořské výšce 408m (naproti historické mýtnici v Sobotíně).
Celková délka toku je od pramene k ústí je cca 10.5km, plocha povodí je 27.62 km čtverečních, průtok v ústí průměrně cca 0.4m krychlových metrů za sekundu.
Hlavní přítoky Klepáčovského potoka odvodňují severozápadní svahy mohutného hřbetu Kamenecké hornatiny mezi vrcholem Závady (871m), Bílým kamenem (948m) a nejvyšším vrcholem okrsku, 955 metrů vysokým Kamenným vrchem. Jde o strmý, výrazný, zalesněný hřeben s vydatnými zdroji vody. Do Klepáčského potoka z nich míří  potok, vytvářející údolí mezi Závadou a Bílým kamenem, který ústí pod nejspodnější z vlásenek silnice č. 11 a rozvětvený Rudoltický potok, protékající výrazně zahloubenou sníženinou jižně od Rudoltic. Do Klepáčského potoka se vlévá pod bývalou rudoltickou rychtou v nadmořské výšce 497m (soutok je na snímku vlevo dole).
Přítoky z pravé strany mají poněkud jiný charakter. Vytvářejí výrazné údolní rokle přímého směru, v kulturní krajině horských svažitých luk a remízků. Jde o tři potoky z hřebene Havraní vrch – Smrčina, který vybíhá ze sedla nad Klepáčovem k západu až ke Štětínovu. Vodnatost těchto potoků není velká.

Větší pravostranné přítoky Merty na středním a dolním toku:

Kamenitý potok
Kamenitý potok je tak trochu ukrytý všem pohledům i cestám v příkrém, lesnatém úbočí Mravenečníku, v jehož sutích pramení na rozhraní holoroviny a horní hranice lesů. Žádná cesta nevede kolem jeho horního toku a jen třikrát křižují jeho temnou hlubokou rokli vrstevnicové lesní cesty. Ty se ale u potoka nezdrží a hned spěchají z kuloáru zase ven. Chodí sem jen zvěř - a semtam nějaký ten myslivec.
Jít podél Kamenitého potoka je totéž jako objevovat neznámou zem.
Pramení v trávou smilkou porostlých holích těsně nad horní hranicí lesa v nadmořské výšce asi 1280m na jižní straně temene Mravenečníku a po pěti kilometrech vesměs peřejnatého toku se zprava vlévá do Merty pod kostelem v obci Vernířovice (asi 510m n.m.). Jeho průtok v ústí odhadem činí asi 0,3-0,4 krychlového metru za sekundu, je tedy největším pravostranným přítokem Merty vůbec. Maximálního spádu dosahuje na prvních dvou kilometrech toku, kdy protéká zahlubujícím se lesnatým kuloárem v úbočí masivu Mravenečníku. Od 760m n.m. pak jeho tok po proudu provází lesní cesta, spád se snižuje, přestože peřejnatý balvanitý charakter toku zůstává. Nad osadou Sedmidvory přibírá krátký roklinatý přítok zleva a v Sedmidvorech i pak zprava od Vlčího sedla. Největším přítokem je levostranný Studený potok ústící v dolním konci Sedmidvorů. Tento potok vytváří paralelní údolí stejného typu jako Kamenitý potok, odvodňuje východní část masivu Mravenečník-Vřesník. Studenému potoku se budeme věnovat zvlášť. Posledním přítokem je Jestřábí potok, opět levostranný, který přitéká z roklinovitého údolí směrem od sedla Branka. Jeho délka je asi 1.5km a převýšení cca 350m.
Na nejspodnější části toku v obci Vernířovice napájel Kamenitý potok malý rybník, z něhož bylo poháněno vodní kolo bývalého cánhamru, později výrobny dřevité vlny. Dnes slouží objekt rekreačním účelům, na vodním díle byla (?) vodní francisova turbína.
Jak již bylo řečeno, největší spád má tok v úbočí Mravenečníku. Úzká suťová rokle toku mezi Kozím hřbetem a Kamennou strání se zhruba v 1200 metrech zahlubuje místy až na skalní masiv. V takovýchto lokalitách pak vznikají četné kaskády a stupně. Nejzajímavější – a nejméně přístupný – je úsek mezi 950 až 780 metry. Tady se četné a souvislé peřeje střídají s kaskádami na suťovém i skalním podkladu, jsou tu i dva dlouhé (asi 6-8m) velmi strmé skalní skluzy. V úbočích dna kolem potoka rostou zajímavé vlhkomilné druhy rostlin, zvláště tam, kde se stromové patro otevírá slunci.
Fotografie vpravo: nahoře: asi 8m dlouhý kaskádovitý skluz po foliaci silně migmatitizovaných rul (nadm.v. 910m); uprostřed: žluťucha orlíčkolistá; dole vodopád výšky asi 1,6m v nadmořské výšce 850 metrů.

 

Studený potok
Zpracování plánováno

Dolní tok Merty po ústí
Zpracování plánováno. Medvědí potok, Petrovský potok, Anenský potok

 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky