Příroda - Vernířovice a údolí řeky Merty

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Příroda

Hory

Živou přírodu odjakživa tvoří vzájemně provázaná společenstva rostlin a živočichů. Bývalo dlouho zvykem tyto položky oddělovat a studovat zvlášť. V současnosti je upřednostňován trend chápat určitá plošná území jako komplexní společenstvo, což je zajisté správný přístup, nicméně laikovi, neznajícímu odborná názvosloví (často jde o složeniny latinských pojmenování převládajících druhů: Nardo-Agrotion tenuis je například společenstvo se smilkou tuhou) to příliš nenapoví. Přidržíme se proto staršího stylu.

Ke získání alespoň rámcového přehledu o charakteru živé přírody si zkusíme rozdělit živou krajinu do několika neuměle vytvořených škatulek:

  • Antropogenně silně ovlivněná území (zastavěné plochy obcí, komunikace, vodní regulace, lyžařské vleky, PVE atd.)

  • Harmonická antropogenní krajina (mozaiky podhorských svažitých lučin, remízky, kamenná rovnanina hrázek, staré úvozové cesty, aleje…)

  • Krajina přírodě blízká: antropogenně ovlivněná krajina, blížící se teoreticky formě krajiny přírodní či alespoň harmonické (většina podhorských a horských lesů, rozlehlé smrkové monokultury jsou však kapitolou samy pro sebe; stejně tak nutno vyjmout pokusné osazování ploch alpínských hřebenových lučin)

  • Krajina přírodní (listnaté a smíšené lesní porosty, enklávy nepřístupných lokalit, svahově exponovaných až skalnatých, které vylučovaly obhospodařování, horské klimaxové lesy, podmáčená území rašelinišť, alpínské hole v místech mimo okolí turistických tras.)


Možná celých deset tisíc let byly Jeseníky celoplošně zalesněným územím s medvědy, pratury, vlky a jeleny. Snad s výjimkou holých, travnatých alpínských hřebenů nad čárou 1300m. Zvěř se tam sice proháněla taky, jenom chyběly ty lesy. Tak tomu bylo od konce prozatím poslední doby ledové. Ještě dřív, před deseti tisíci lety, byla bezlesá tundra na celém území našeho státu. Na Jesenicku bývalo ještě drsněji, jak to má na horách být. Dokonce tu tehdy vzniklo několik horských ledovců. Po jejich ústupu a oteplení klimatu se v holé krajině jako první ujaly ty nejodolnější stromy: jeřabiny. Správně tedy jeřáby. A pak to šlo ráz na ráz.
Divoké lesní hvozdy člověka celé tisíce let odrazovaly. Kromě výjimek se tu usadili lidé až ve středověku, za mohutné kolonizace Přemysla Otakara I. Přišli vesměs z Němec. Vykáceli stromy v údolí Merty, založili pár vesnic, kopali v horách rudu stříbrnou i červenou, dřevo rubali s mírou a pálili z něho uhlí. Celkem nic moc nepěstovali, ono to v horských stráních a drsném podnebí ani příliš nešlo. Neškodili horám a hory si jich moc nevšímaly.
To až s rozvojem hutnictví na počátku novověku se vzrůstající potřebou dřeva začali tvář krajiny postupně měnit…

Údolí Merty patří, stejně jako celý Hrubý Jeseník, do fytogeografické oblasti tzv. oreofytika. Laicky řečeno: do horského rostlinného pásma. Přirozenými porosty, které původně v údolí i svazích pohoří zcela převažovaly, byly listnaté lesy. Vernířovice leží v nadmořské výšce přes 500m, náležejí už tedy ke spodní hranici pásma přirozených bučin. Tyto se původně rozkládaly k výšce 900 až 1000m n. m. Nahoře pak na ně postupně navazovaly smrkové bučiny (smíšené) a horské smrčiny. Přirozený charakter lesů je dnes zásadně narušen intenzívním kácením porostů v 17. až 19. století (zejména pro potřeby železářského průmyslu na Sobotínsku), následovaného výsadbou smrkových monokultur. Způsob obhospodařování lesů se nezměnil ani ve 20. století. Výsledkem je stav, kdy nepůvodní smrkové monokultury převažují. Smíšené a listnaté úseky tu sice jsou, například v údolí Merty nad Kosaři, až na výjimky však asi nejde o zcela přirozeně zmlazené porosty. Nicméně dalo by se o nich říci, že jsou přírodě alespoň blízké.
Jiná je situace v nepřístupných polohách horských svahů, ve velkých nadmořských výškách a na podmáčených územích. Tam bylo hospodářské využití dřeva omezeno nebo vyloučeno. Proto se tu zachovaly mnohem větší plochy reliktních, nebo alespoň zčásti přirozeně obnovujících lesů. Jde převážně o smíšené smrkové bučiny a horské smrčiny.
Bučiny: 500
800 (900)m
Jak je jasné z názvu, dominuje buk lesní, v menším množství zde roste javor klen, jedle bělokorá, smrk, olše, jasan.
V bylinném patře pak kyčelnice (devítilistá a cibulkonosná), papratka samičí, kapraď samec, svízel vonný (kdysi zvaný mařinka vonná), pitulník horský, šťavel kyselý, bažanka vytrvalá. Podél strmých svahových potoků je velmi hojný devětsil, jehož lopuchovitými listy po odkvětu zarůstají doslova celé úseky.
Smrkové bučiny: 800
1200m
V současnosti se tento typ zachoval jenom ve zbytcích na jižních svazích masivu Mravenečníku, mezi nadmořskými výškami 800-1200m. Převažujícími dřevinami jsou smrky a buk lesní. Bylinné podrosty jsou zde poměrně jednotvárné, zato však velkoplošné. Dominují nízké, souvislé koberce borůvčí a travní porosty třtiny a biky. Častý je vranec jedlový a plavuň pučivá.
Horské smrčiny: 900 (1000)
1300m  
Přirozené horské smrčiny by se daly rozdělit na několik výraznějších typů: třtinovou smrčinu, rašelinnou smrčinu a papratkovou smrčinu. V nejvyšších polohách na horní hranici lesů mohou tyto mít charakter až tzv. klimaxové smrčiny (tj. rostlinné společenstvo v posledním, závěrečném stadiu svého vývoje jako takové se již dále nebude měnit, ale velmi teoreticky přetrvávat).
Třtinová smrčina: dominantní je samozřejmě smrk, druhotný pak jeřáb ptačí, v menším množství i buk a jedle. Bylinné patro je chudé, nejčastější jsou plošně rozsáhlé porosty třtiny chloupkaté, častá je borůvka, v rozvolněných porostech na horní hranici lesů (tj. na přechodu do alpínských holí), jsou v příkrých západních svazích souvislé porosty vřesů. Třtinové smrčiny plošně v rámci horských přirozených smrčin převládají. Další dva typy jsou vázány na lokality s menšími výskyty:
Rašelinná smrčina: vyvinula se v místech s vysokou hladinou spodní vody a minimálním odtokem, proto se také někdy nazývá podmáčenou smrčinou. Významný porost tohoto typu lze najít u pramene řeky Merty, v plochém horském sedle mezi Malou a Velkou Jezernou, v nadmořské výšce kolem 1250m. Jde v zásadě o přirozenou monokulturu smrku, jiné stromy trvale podmáčenou půdu snášejí hůře. Centrem této smrčiny je vrchovištní rašeliniště Na Jezerné. Základem bylinného patra je rašeliník Sphagnum, jehož spodní vrstvy postupně odumírají a v bezkyslíkatém prostředí jezírek vytvářejí rašelinu. Voda je zde díky tomuto procesu natolik kyselá, že dovoluje existenci jenom několika málo dalších rostlin: suchopýru pochvatého, vlochyně bahenní, klikva bahenní, brusinka, prstnatce (např. Fuchsův) a několika druhů ostřic.
Možná by někoho mohl zaujmout zdánlivý paradox: jak je možné, že suchomilný suchopýr může růst v typicky slatinném prostředí, které mokřejší už být ani nemůže0? Odpověď je zajímavá: protože voda, jak už bylo řečeno, je velmi kyelá, rostlina ji vůbec kořenovým systémem nepřijímá; je to de facto totéž jako by rostla na poušti. Veškerou potřebnou vláhu získává suchoupýr z rosy a častých vrchovištních mlh.
Papratkové smrčiny se zachovaly v enklávě divokého, strmého a studeného pramenného kuloáru Jeleního potoka mezi Břidličnou horou a Jelením hřbetem a dále mezi jím a Velkým Májem. Jde o příkré, víceméně západně orientované lavinové (!) svahy s kamennými sbory. Sníh tady leží dlouho do jara. Stromové porosty jsou tady na horní hranici lesů výrazně rozvolněné a smrky mají nižší vzrůst. Dosti často se tu vyskytuje fenomén tzv. vlajkových stromů (nejvýraznější jsou ovšem až v pásmu ojedinělých zakrslých stromků na alpínských holích). Převládající západní až severní větry v zimě unášejí ledové krystalky, kterými jako abrazivem obrušují návětrné strany kmenů. Zničí tím růstové pupeny, takže strom obrůstá vlastně jenom po větru.
Na zmíněné vlhké a studené podmínky západních svahů hřebene je vázána papratka horská, která místnímu typu smrčin propůjčila jméno. Krom ní se zde v menším množství vyskytuje borůvka, šťovík horský, kapradiny, ostružiníky, celík zlatobýl apod.

 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky