Železářství - Vernířovice a údolí řeky Merty

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Železářství

Cestou železa

Zpracování železné rudy má v údolí pod Břidličnou horou nejméně středověkou tradici. Samotných Vernířovic se týká pouze okrajově, hlavní centrum výroby bylo od samotného počátku soustředěno do Sobotína. Ve Vernířovicích existovaly menší provozy: stoupy na drcení vytěžené rudy nad Kosaři, možná pražírna (v sedle Branka ?), cánhamr (dnešní č.p.175 a objekt "Ranče Merta") a soukromé kovárny. A především doly na železnou rudu. Těmi se zabýváme v kapitole Důlní revír, nikoli zde.
K prvním pokusům došlo už ve středověku, je dokonce možné, že samotné osazení obce Vernířovice souviselo primárně právě s dolováním na železo a dobově souviselo s kolonizací zeměpanského zboží za vlády posledních Přemyslovců. Doklady jsou samozřejmě velmi kusé, ale ruku na srdce: co jiného mohlo vůbec hnát kolonizátory do neúrodných horských údolí než ruda, ať už stříbrná nebo železná? Zemědělství to nebylo docela určitě.
Zato bylo v horách dostatek železné rudy, dřeva i síly vodních toků. Nejpozději ve 14. století dochází ke stavbě šachtových pecí, stoup poháněných vodním kolem a samozřejmě hamrů. Ve století šestnáctém je Sobotínsko už považováno za jedno z nejdůležitějších železářských center monarchie. Od samotného počátku se také zřejmě výroba soustřeďuje ve vlastnictví držitelů panství, respektive jejich nájemců. V 16. století vlastnili zdejší protoprůmysl páni z Vlašimi.
Po třicetileté válce za vlády pánů ze Žerotína dochází k modernizaci. Byly postaveny nové hamry v Sobotíně a v Rejhoticích. Současně byla obnovena těžba železných rud v okolí obcí Vernířovic a
Rudoltic. Do této doby zřejmě spadají také první zprávy o dvou stoupách na drcení rudy nad dnešními Kosaři. O jejich lokalizaci se toho mnoho neví, snad mohly stát poblíž dnešní malé vodní elektrárny pod ústím Mísečného potoka, kde je v nivě údolí přece jen nějaký prostor. Navíc by tomu odpovídaly příhodné podmínky dopravy: v údolí zmíněného potoka probíhala rozsáhlá těžba, povrchová i podzemní. Další možnou lokalitou je prostor poblíž bývalého seníku cca 1,5km nad Kosaři. Také v těchto místech byly v úbočí Špičáku doly. Těžba na Zadním Hutisku zřejmě spadá do až do pozdější doby 19. století.

Zcela nahoře: Zjednodušený nákres stoupy poháněné vodním kolem. Palečnicový válec zdvihal těžké, dole okované dřevěné sloupy, které po uvolnění padaly vlastní vahou do bazénu z drcenou rudou.
Spodní obrázek: hamerské kladivo. Fungovalo na principu páky rovněž zdvihané palečnicovým kolem do výšky a vlastní vahou padající dolů na kovadlinu. Zpracovávala se v něm takzvaná železná houba, výsledek nedokonalé tavby ze šachtových pecí staršího typu. Kováním se nekvalitní porézní železo hutnilo.

Legenda k obrázkům dole:
1. Veduta Sobotína s provozy železáren a vysokých pecí  z Farského vrchu (19.století). Na pozadí masiv Mravenečníku nad Vernířovicemi. Odtud pocházela železná ruda.
2. Krom průmyslových výrobků pochází ze Sobotína řada cenných prvků umělecké litiny. Figurální opěry litinových krakorců na Kleinově paláci v Brně.
3. Pamětní plaketa na zakladatele firmy Franze Kleina, odhalená v lokalitě  U tří studánek  na temeni Velkého Máje v roce 1930.

 

V 18. století však páni ze Žerotína museli z důvodu neutěšené finanční situace panství Vízmberk i se železářskými provozy odprodat. Novým majitelem se stal klášter cisterciáků ve Velehradě. Ne nadlouho. V roce 1782 byl totiž klášter zrušen (v rámci Josefínských reforem) a jeho majetek připadl do správy náboženského fondu. V roce 1811 celé panství i s hutěmi dostal v rámci pronájmu Andreas Eisenbach z Podgorce v Haliči. Ten sobotínskou huť přizpůsobil zbrojní výrobě pro rakouskou armádu. Později byla přebudována na drátovnu. Eisenbach měl panství pronajaté do roku 1832, kdy byl uskutečněn prodej majetku. Novým majitelem panství Vízmberk se v roce 1833 stal nejvyšší kancléř a hrabě Anton Friedrich Mitrovský. V roce 1834, došlo ke zboření Eisenbachovy továrny a na jejím místě si hrabě nechal postavit zámek v klasicistním slohu.
Hrabě nechal zmodernizovat a přebudovat sobotínské železárny na moderní provozy podle anglického vzoru. V průběhu následujících pěti let byla postavena nová vysoká pec a válcovna kolejnic v Sobotíně. V Petrově nad Desnou byla vybudována strojírna a v obci v Rejhoticích vznikla další železárna s válcovnou. Všechny modernizační práce probíhaly pod dozorem významného odborníka, profesora z vídeňské polytechniky, železářského odborníka a báňského geologa Franze Laurenze Riepla z Grazu. Právě podle něj byla také zmodernizována a obnovena těžba železné rudy v hlubinných dolech ve Vernířovicích. Na základě doporučení profesora Riepla se sobotínské železárny soustředily na výrobu železničního svršku, zejména kolejnic. Tady byl styčný bod s pozdějšími majiteli panství, bratry Kleiny, kteří vybudovali svou firmu (Gebrüder Klein) právě na železničním stavebním boomu. V roce 1841 dosáhly sobotínské železárny téměř pětinásobného nárůstu produkce oproti roku 1831. Bylo vyrobeno 19 423 centnýřů surového železa a 9 144 centnýřů litého železa.
Byl to opět profesor Riepel, kdo roku 1843, po smrti hraběte Mitrovského, probudil zájem bratří Kleinů o sobotínské železárny. Ty také v roce 1844 včetně celého vízmberského panství koupili.
Za působení první generace nových vlastníků panství došlo k téměř neuvěřitelnému rozmachu železářství v povodí Merty. Sobotínské železárny patřily koncem 40. let a ještě nejméně dvě celá desetiletí poté k nejdůležitějším průmyslovým oblastem celé rakouské monarchie, v šedesátých letech se železárny pod vedením ředitele Aloise Scholze staly dokonce finančním centrem rakouského železářského průmyslu.
Je jasné, že se Kleinové svezli na vlně celoevropského průmyslového boomu. Byla to doba masívního rozvoje průmyslu a dopravy a vzrůstala také mnohá další odvětví. Nicméně bez vlastních mimořádných podnikatelských schopností, odborných i manažerských, by Kleinové daleko nedošli. K tomu se přičítala také snaha o zlepšení životních podmínek zaměstnanců a vlastně i celého regionu. Kleinové budovali sociální infrastrukturu na úrovni, kterou značně předběhli svou dobu. Zda to bylo způsobeno manažerskou vypočítavostí (spokojený dělník je lepší než nespokojený) nebo sociálním cítěním samotných Kleinů, je otázka, nicméně šlo nejspíš o kombinaci obojího. Rod Kleinů pocházel z nedalekého Kociánova (dnes součást Loučné nad Desnou), nikoli sice z nuzných poměrů jak se občas traduje (jejich otec byl poměrně úspěšný stavební podnikatel – v drobném měřítku), ale přesto z chudého prostředí.
Pravděpodobně je to silně ovlivnilo. Jejich sociální projekty koneckonců zasahovaly i do oblastí, které nebyly vůbec součástí kleinovského podnikání a tudíž se jim vyplatit nemohly.
Po roce 1849 se Kleinové rozhodli spojit všechny své železářské podniky do jediného, který sestával ze sobotínských, štěpánovských a rejhotických železárenských objektů a mechanické továrny v Petrovicích. Takto vzniklý podnik vyráběl materiál pro železnici, po zakoupení důlních polí na Ostravsku byla část výroby přeorientována i na produkci těžebních zařízení. V kleinovských hutích a dolech v té době pracovalo přes 1000 zaměstnanců, především z okolí. V Leopoldově huti v Sobotíně, bylo roku 1855 vyrobeno kolem 60 000 centnýřů kolejnic a jiných železných výrobků. Zejména druhá polovina šedesátých let 19. století bylo obdobím hospodářského vrcholu. V této době už vyčerpané lokality železné rudy u Vernířovic nestačily poptávce, proto se začala ruda dovážet ze vzdálenějšího okolí.
Jádrem sobotínských železáren byla leopoldská huť, jež stála nedaleko silnice vedoucí do Vernířovic. Tato huť byla složena z vysoké pece, slévárny, válcovny, strojní kovárny, cídírny, formovny, modelárny a z dalších provozoven. Ovšem základním zařízením hutě byla vysoká pec. Tu tvořila kuželovitá železná šachta nazývaná kychta. Šachta byla opatřena na své vnitřní straně žáruvzdornou vyzdívkou, jež byla obehnána čtyřbokou cihlovou stavbou. Ústí šachty bylo uzavřeno sazebnou, skrze kterou procházel komín. Nedaleko vysoké pece se nacházela slévárna. V ní se odlévaly železné ingoty. Z takto upraveného železa se ve válcovně vyráběly kolejnice, různé desky a tyče. Dále tu byla strojní kovárna navazující na předešlou výrobu. Kovárna byla vybavena výhní a parními buchary, které z ingotů kovaly strojní součástky. Páru pro chod bucharů dodávala sousední kotelna. Součástí hutě byla i formovna, kde byly připravovány pískové formy, do kterých modelárna vyráběla dřevěné modely. Místní cídírna čistila a upravovala podle daných potřeb odlitky.
V mechanické továrně v Petrovicích bylo možné najít hutní zámečnickou dílnu a obrobnu, tedy prostory, kde byly umístěny jednotlivé obráběcí stroje poháněné řemenovými převody navazující na převodové soukolí vodního kola na horní dopad vody. Továrna vyráběla různé strojní součástky (spojovací materiál, táhla, hřídele a různá ložiska). Ostatně zde byl také vyroben parní stroj, který posléze poháněl válcovnu v leopoldské huti. Hutní zámečnická dílna byla zaměřena na produkci telegrafních sloupů, výhybek, výkolejek a jiného materiálu.
Po válce v roce 1866 nastalo poslední období hospodářského rozmachu železáren, které je spojováno s ředitelem Scholzem. Právě v tomto období byl veškerý železniční materiál vyrobený v železárnách uplatněn při stavbě železničních drah. Jednalo se o velké stavby dráhy Franze Josefa a Rudolfovy dráhy v letech 1866-1867, ale také o jednotlivé tratě, jako jsou například trať Pisthi-Petroseny v Uhrách, dráha Ostravsko-frýdlantská, Moravská dráha Olomouc-Krnov a trať Zábřeh-Sobotín, jež byla pro sobotínské železárny důležitá. Všechny dráhy byly postaveny v letech 1869-1871.
Po krachu vídeňské burzy roku 1873 a následné hospodářské krizi započal pomalý, ale postupný úpadek Sobotínsko-štěpánovských železáren. Kvůli krizi byly rušeny jednotlivé objednávky. Další těžkosti rodinnému podniku Kleinů přinesla závratná změna ve výstavbě železničních tratí, kdy železnice začaly upřednostňovat ocel před železem. Právě místní železná ruda nebyla příliš vhodná pro výrobu oceli. V důsledku toho byli Kleinové nuceni zastavit klíčovou produkci kolejnic. Postupně byla kvůli tomu omezována účast Kleinů na výstavbě železnic. Toho využil zejména baron Rotschild, jenž vlastnil Vítkovické železárny. Právě tato konkurence začala přebírat zakázky původně určené pro sobotínsko-štěpánovský podnik. Navíc železárny ve Vítkovicích používaly kamenouhelný koks a měly možnost tavit kvalitnější slovenskou a švédskou železnou rudu.
Poslední velký rozmach železárny patřící Kleinům zažily v osmdesátých letech 19. století, kdy byly vysoké pece zmodernizovány a převedeny na koks. Současně došlo ke změnám v celkové výrobě. Produkce byla rozšířena o výrobu litinových odlitků, náprav pro železniční vagóny, továrních celků, parních strojů a kotlů. Ovšem tyto změny si vyžádaly příliš velké investice. Továrna v Petrovicích byla rozšířena o mostárnu. Výroba mostních konstrukcí a výstavba velkých mostů se postupně staly novou hlavní činností.  Kleinové stavěli mosty po celé monarchii na základě jednotlivých zakázek. Příkladem může být most Františka Palackého v Praze nebo viadukt v Brně - Heršpicích.

Sobotínsko – štěpánovské železárny byly rozpuštěny dne 8. 1. 1901 a ve stejnou dobu vznikla akciová společnost. Změna podoby společnosti měla zajistit snadnější přizpůsobivost výroby dané poptávce.
Železárny začaly vyrábět litinová kamna, zábradlí, ploty, trubky, součástky obráběcích strojů a také i litinové náhrobky.
Přes všechnu snahu
však byla v roce 1910 ukončena výroba surového železa. Tím se sobotínské železárny staly zcela závislé na dovozu železa a oceli ze železáren ve Vítkovicích. V průběhu první světové války byla v provozu pouze mostárna v Petrovicích. Na konci války pak bratři Kleinové prodali podíly vlastní akciové společnosti podniku „Kabelovny a drátovny“, z něhož se později stala akciová společnost „Báňská a hutní" se sídlem v Ostravě Po válce se také pro výstavbu mostů začal uplatňovat levnější materiál: železobeton. To mělo fatální vliv na výrobu konstrukcí v petrovické mostárně. V roce 1920 došlo ke zrušení válcovny, hutní zámečnické dílny a mostárny, přičemž bylo propuštěno kolem 2000 zaměstnanců. V Sobotíně byla definitivně zastavena výroba v roce 1921.

***

 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky